Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.

Z „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa 

Velký jsi, Pane, a veškeré chvály hodný; velká je tvá moc a tvá moudrost je bez míry. Chce tě chválit člověk, částečka tvého stvoření, člověk, který v sobě nosí a šíří smrtelnost jako svědectví svého hříchu i svědectví toho, že se pyšným protivíš. A přece tě chce člověk, částečka tvého stvoření, chválit. To ty působíš, že chválit tě je nám potěšením; neboť tys nás stvořil pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.

Dej mi, Pane, poznat a pochopit, co je přednější, zdali tě vzývat nebo tě chválit, zda je přednější tě poznávat nebo tě vzývat. Ale kdo by tě mohl vzývat, jestliže tě nezná?

Kdo tě totiž nezná, mohl by vzývat něco jiného. Anebo tě spíš máme vzývat, abychom tě poznali? Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? Jak mohou uvěřit bez kazatele?

Kdo hledají Hospodina, budou ho chválit. Kdo ho hledají, najdou ho, a kdo ho najdou, budou ho chválit. Kéž tě, Pane, hledám ve svém vzývání a kéž tě vzývám ve víře v tebe, tak jak jsi nám byl zvěstován. Vzývá tě, Pane, má víra, kterou jsi mi dal, kterous do mne vlil lidstvím svého Syna a službou svého kazatele.

A jak mám vzývat svého Boha, svého Boha a Pána? Budu ho přece zvát k sobě, když ho budu vzývat. A kde je ve mně místo, kam by mohl přijít můj Bůh? Kam by ke mně mohl vstoupit Bůh, který učinil nebe i zemi? Cožpak je ve mně něco, Pane Bože můj, co by tě mohlo pojmout? Pojmou tě snad nebesa i země, které jsi učinil a v nichž jsi učinil i mne? Anebo to, že bez tebe není vůbec nic, naopak způsobuje, že jsi ve všem, co existuje?

Ale proč tedy vlastně prosím, abys ke mně přišel? Vždyť i já jsem, a nemohl bych přece být, kdybys ve mně nebyl. Já nejsem ještě v podsvětí, ale ty jsi i tam. Neboť i když sestoupím do podsvětí, i tady jsi. Takže bych nebyl, Bože můj, vůbec bych nebyl, kdybys ty nebyl ve mně. Anebo bych spíše nebyl, kdybych nebyl v tobě, od něhož a skrze něhož a pro něhož je všecko? I tak je to, Pane, i tak. Kam tě mám zvát, jsem-li v tobě? A odkud ke mně máš přijít? Kam mimo nebe a zemi bych musel odejít, aby ke mně odtud přišel můj Bůh, který řekl: Já naplňuji nebe i zemi?

Kdo mi dá v tobě spočinout? Kdo mi dá, abys přišel do mého srdce a opil je, abych zapomněl na svoji bídu a objal tebe, své jediné dobro? Čím pro mne jsi? Smiluj se nade mnou, ať o tom mohu mluvit. A čím jsem proto tebe já, že mi přikazuješ, abych tě miloval, a že se na mne hněváš, když to nedělám, a hrozíš mi nesmírným neštěstím? Což nestačí už to, že tě nemiluji?

Běda mi! Řekni mi pro své milosrdenství, Pane Bože můj, čím pro mne jsi. Řekni mé duši: Já jsem tvá spása. Promluv tak, ať to slyším. Hle, uši mého srdce se obracejí k tobě; otevři je a řekni mé duši: Já jsem tvá spása. Potěším se tím hlasem a budu se tě držet. Neskrývej přede mnou svoji tvář: chci umřít, abych nezemřel, a mohl patřit na tvou tvář.

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod